VZPOMÍNKA NA HUGA

Zpívánky jsou country sdružení pro radost, ale občas nás nemine i smutná zpráva, ze které radost nemáme. Prvotní základ Zpívánek (ještě ale takto nepojmenovaných) měl prapůvod v kamarádovi Milanovi Hanušovi, zvaném Hugo. Zpíval všude, kde se octl, většinou v ruce kytaru a kolem něho chumel kamarádů připravených si s ním zazpívat. A on zpíval, tmelil lidi, jeho přátelé se seznamovali mezi sebou a na každé setkání, vždy v nějaké hospůdce, se těšili. Mezi ně jsem patřila i já, nejdříve se ostýchající vzít vůbec kytaru do společnosti.

Hugo nás naučil krásnému zvyku - setkávání a sdílení krásných okamžiků s Paní hudbou. Hugo se rozdával, měl v hlavě několik sborníků písní a já jsem vždy žasla, jak si vše umí vybavit z paměti. Bohužel, Milan Hanuš, se nakonec "dorozdával". Uzavřel se do sebe, přestal zpívat a toužil po věčném klidu, tam "na tom druhém břehu", kam živí nesmí. Splnilo se mu to 13.7. 2017 v jeho nedožitých 56 letech.

Za jeho dlouhé psychické nemoci jsme se setkávali již bez něho. Vztahy se však nepřetrhaly. Jezdili jsme mu hrát do Sadské, Kroměříže, Kosmonos.

Hugo byl vánek, pavučina, ale i uragán s tornádem. Kamarádi na něho nikdy nezapomenou. Proto jsme pro něho zorganizovali sraz muzikantů a jeho přátel a nazvali "Rozloučení s Hugem".

Stalo se tak 5.8. 2017 v hospůdce "Konec konců". Kdyby tam byl Hugo, žádný řád by takové setkání nemělo, ale protože já jsem příznivec jistého řádu a pořádku, milý Hugo, nenechala jsem nic náhodě. Jestli jsi na nás shlížel z nebe dolů, viděl jsi kamaráda Pavla Nováka, jak začal krásnou řeč o tobě, o hodném člověku, který měl víru v Boha a viděl bys i celou zahrádku hospůdky, která se zaplnila tvými kamarády, kteří se pomodlili za tvoji duši a věnovali ti společnou, tichou vzpomínku. To víš, že i já jsem si přisadila, však tě znám již od patnácti let, doufám, že ti ty písničky od Tučného "Já budu žít na věky" a od Nohavici "Převez mě příteli" doletěly až k tvé duši. Jako třetí promluvil tvůj věrný přítel, který tě viděl naposledy mezi námi živými, Jirka Nývlt. Jedno oko nezůstalo suché, uklidnili jsme se až při jeho písni od Petra Nováka "Klaunova zpověď".

Zpívánky potom, v čele s akordeonistkou Kristýnkou, (vím, že akordeon jsi vždy obdivoval) zapěly písně střídavě smutné i veselé, což bylo již opravdu zapotřebí. Po řeči Karla z Píst, kdy si vzpomněl na tebe jako na sportovce (pink-pong, nohejbal, volejbal ..), zazněly písně Karla Plíhala z kapely, kde měl Hugo skalní přátelé, z Pístecké Duny. Tyto písničky patřily i tvé bývalé ženě, milý Hugo, ona je vybrala, aby ji připomněly šťastné chvíle, které s tebou prožila. Bez ní, kamaráde, by to rozloučení ani nemohlo být, no, však víš...

A jak to bylo dál? Hrálo se živelně, jak kdo začal. Pavel Král z Pístecké Duny hrál na svůj ozvučený sud zdobený květinami, řka, že na něj odehrál na 200 koncertů s Hugem (jinak hraje na basu). Sud se ozýval i ze skupiny Suchá větev. Kromě kytar, banja, mandolíny a dvou houslí byla slyšet i foukačka Jirky Říhy a zpěv smutečních hostů. Smutek ale už vystřídala hudba a tak se již v lepší náladě šlo do sklepních prostor, kde hraní a zpívání pokračovalo. Dokonce někdo navrhl (snad Jirka Říha?), že by se mohl uskutečňovat memoriál Huga každý rok. Tak já si to zatím nechám "pod pokličkou", ale něco se tam už "vaří".

Tak, milý Hugo, možná za rok.

Iva (Rusalka)

Zpět na stránku Realizované akce.